Z rozhodovací praxe soudů


Ve věcech žalob, podaných auditory k rozhodnutím Rady pro veřejný dohled nad auditem jako odvolacího orgánu k prvoinstančním rozhodnutím Komory auditorů ČR o vydání kárných opatření:

Z ustanovení § 38 odst. 2 písm. d) zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech vyplývá působnost Rady pro veřejný dohled nad auditem (dále jen Rada) rozhodovat o odvoláních, podaných auditory k prvoinstančním rozhodnutím Komory auditorů ČR (dále jen Komora) ve věcech kárných opatření, neuznání kvalifikace apod.

                V řadě případů, u nichž Rada potvrdila správnost rozhodnutí Komory, podali auditoři, dotčení těmito rozhodnutími žaloby, jimiž se domáhali jejich zrušení.

                Takto byla např. auditorem uplatněna u Městského správního soudu v Praze žaloba, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Rady, potvrzující prvoinstanční rozhodnutí Komory o uložení kárného opatření auditorovi – pokuty ve výši 10.000,- Kč. Tato pokuta, po předchozím provedení kontroly kvality práce u auditora, vyhodnocení zjištění a po provedení kárného řízení, byla udělena za to, auditor nevedl u kontrolovaných auditů dostatečný spis auditora, nepostupoval v souladu s mezinárodními standardy ISA a auditorskými standardy a směrnicemi Komory ve věcech nepovinného auditu účetních závěrek za roky 2010 a 2011 s tím, že kontrolované spisy nesplňovaly požadavky ISA 230 na vypracování dokumentace k auditu a neobsahovaly dostatečné a přiměřené záznamy o skutečnostech, které tvoří východisko pro zprávu auditora.

                Auditor v žalobě uváděl, že obě rozhodnutí (Rady i Komory) byla vydána na základě chybného vyhodnocení skutkového stavu, v rozporu s právními předpisy a že obě rozhodnutí byla vydána orgány, které nebyly příslušné k vydání těchto rozhodnutí.  Žalující auditor vycházel z toho, že jím prováděné nepovinné audity účetních závěrek nespadají pod auditorskou činnost podle § 2 písm. b) zákona o auditorech, neboť primárně má platit Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/43/ES, která upravuje postupy při provádění povinných auditů, přičemž zákon o auditorech nesmí být v rozporu s touto Směrnicí a dovodil z toho, že národní právní předpis nemůže regulovat ověřování jiných auditorských činností – tedy nepovinné audity účetních závěrek. Z tohoto svého výkladu auditor dále dovodil, že Kárná komise Komory nebyla oprávněna vést kárné řízení a dále že jak Komora, tak i Rada neměly pravomoc k vydání svých rozhodnutí.

                Žalovaná Rada ve svém stanovisku k žalobě uvedla, že neshledává žalobu za důvodnou zejména z důvodu nepřípustně zužujícího výkladu zákona žalobcem. Rada potvrdila, že shledala všechny kroky Komory v průběhu kárného řízení za důvodné k vyvození příslušného a přiměřeného postihu auditora a nezbývalo jí, než správnost prvoinstančního rozhodnutí Komory potvrdit jako správné.

                Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a konstatoval, že se neztotožňuje s právní argumentací žalobce v tom, že český zákon o auditorech upravuje pouze oblast provádění povinných auditů a že tudíž nemůže regulovat nepovinné ověřování účetních závěrek. Potvrdil, že podle ustanovení § 18 zákona o auditorech jsou auditoři povinni při provádění auditorské činnosti postupovat v souladu s mezinárodními auditorskými standardy a s auditorskými standardy vydanými Komorou, které upravují postupy auditora při provádění auditorské činnosti neupravené mezinárodními auditorskými standardy. Potvrdil dále, že podle ustanovení § 24 zákona o auditorech,  auditoři podléhají systému kontroly kvality s tím, že za zjištěné zaviněné porušení povinností auditora je příslušný orgán Komory oprávněn vydat rozhodnutí  se stanovením kárného opatření.

Soud plně shledal žalobu za nedůvodnou ve všech bodech, potvrdil, že Rada se v potřebné a dostatečné míře v odvolacím řízení vypořádala se všemi argumenty odvolatele a potvrdil, že nezjistil žádné právní vady v odvolacím řízení, které by způsobily nezákonnost nebo věcnou nesprávnost rozhodnutí Rady. Soud proto žalobu auditora na Radu jako nedůvodnou svým rozsudkem č. 11 Ad 18/2013-32 dne 4. června 2014 zamítl.

                V jiném případě podal Městskému soudu v Praze žalobu na Radu auditor, jemuž bylo uloženo kárné opatření – trvalý zákaz výkonu auditorské činnosti za neumožnění výkonu kontroly kvality. V této záležitosti byly pro konečné rozhodnutí soudu podstatné procesní náležitosti předchozího odvolacího řízení, vedeného Radou.

                Auditor, jemuž Kárná komise Komory uložila kárné opatření, a to trvalý zákaz výkonu auditorské činnosti za znemožnění výkonu předem nahlášené kontroly kvality, a to podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o auditorech ve spojení s ustanovením § 21 odst. 1 písm. a), § 24. odst. 8 zákona a § 110 odst. 2 písm. a) Dozorčího řádu Komory, uplatnil sice odvolání proti uložení kárného opatření Komorou, avšak odvolání, přes řádné poučení obsažené v rozhodnutí, podal v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 správního řádu, které stanoví, že odvolání se podává u správního orgánu který napadené rozhodnutí vydal, toto odvolání přímo Radě. Rada obdržela toto podání dne 19. 4. 2011 a Usnesením ze dne 28. 4. 2011 jej postoupila Komoře k dalšímu řízení ve smyslu správního řádu. Komora pak odvolání s příslušným stanoviskem k obsahu odvolání toto předala Radě k jejímu rozhodnutí dne 28. 7. 2011.

                S ohledem na skutečnost, že prvoinstanční rozhodnutí obdržel žalující auditor dne 7. 4. 2011, přičemž odvolání nesprávně podal nepříslušnému orgánu dne 19. 4. 2011, tedy dvanáctý den po převzetí, kdy k vypršení běhu na doručení odvolání zbývaly již jen 3 dny, pak s ohledem na nutnost postoupení odvolání orgánu stanovenému správním řádem, o čemž byl odvolatel Radou současně s postoupením dne 28. 4. 2011 vyrozuměn je zřejmé, že časová lhůta správného doručení odvolání již nemůže být dodržena.

                Po obdržení odvolání spolu se stanoviskem prvoinstančního orgánu, Rada byla nucena konstatovat, že se jedná o odvolání podané po lhůtě a odvolání z důvodu pozdního zamítla. Auditor podal k tomuto rozhodnutí Radu žalobu Městskému správnímu soudu v Praze. V žalobě uvedl, že odvolání přes uvedené poučení, že odvolání je nutno ve smyslu správního řádu podat u orgánu, který rozhodl prvoinstančně, podal přímo Radě s odůvodněním, že při kárném řízení nebyla Komorou dodržena zásada mlčenlivosti. Dále uvedl, že pokud Rada odvolání obdržela, pak jej formálně nadbytečně postoupila Komoře jako prvoinstančnímu orgánu, který ve věci rozhodoval.

                Soud vyhodnotil skutkový stav tak, že žalobce pochybil, a to vědomě s tím, že mu muselo být zřejmé, že odvolání doručuje až u konce běhu odvolací lhůty a v rozporu se zákonem orgánu, který není příslušný k jeho obdržení. Dále soud konstatoval, že i možné výjimky ze správního řádu, kdy by bylo možno podat odvolání přímo orgánu vyššího stupně, nebyly v daném případě splněny pro přiznání dodržení lhůty doručení, neboť žalobce žádné takové důvody neměl a ani neprokázal. Soud proto žalobu auditora na Radu jako nedůvodnou svým rozsudkem č. 3A 225/2011-34 ze dne 11. 6. 2014 zamítl.

JUDr. Miroslav Kocián, právník Rady